Svoboda
lidského rozhodování je něco, na čem si zakládají všechny společnosti
s demokratickými principy. Vzpomínáte na eu-thanazii, tedy dobrou smrt, ve
starém Řecku? Lidská xenofobie a omezenost však neznají mezí. I ve 21. století
se stále najdou lidé, kteří se z nějakého důvodu staví ,ve věci osobního
rozhodování, odmítavě. (Mám teď namysli tolik propíraná témata, jako jsou
potraty či euthanasie.) Což je ve své podstatě paradox vzhledem k tomu, že
názor je určitě také jistým druhem rozhodnutí. Chápu, že je to srozumitelné
jako manuál k japonskému videu, ale přeci jen – z čeho vychází natolik
ortodoxně negativistický přístup? Z náboženství? Nechtějte mne rozesmát.
Žádný druh víry není založen na zakrývání si uší a odmítavým vrtěním hlavou ze
strany na stranu. Například citát z článku 2324 Katechismu katolické
církve „Dobrovolná euthanasie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody
jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu
stvořiteli..“ mi nápadně připomněl někdejší postavení církve k bezvěrcům.
Správně – smrt ukamenováním, která se tak neokatě snášela s přikázáním
„Nezabiješ.“ Pokud nesouhlasíte, mohl by Vás zajímat závěr mezinárodní
teologické konference o euthanasii v Opole z roku 2001.
Pokud alespoň
trochu uznáváte Kohlbergovu teorii, dáte mi jistě za pravdu, že z hlediska
postkonvenční morálky každý přijímáme odpovědnost za své činy a navzdory
tvrzení o vypůjčenosti života, otěže nakonec držíme sami. Pro ostatní
s jinak nastavenými morálními hodnotami jsou tu zákony. A to je právě ta
otázka. Cítíte tu vysokou míru zneužitelnosti při popuštění pomyslné justiční
uzdy? Problém! Značné zdokonalování vědy a techniky včetně segmentu lékařského
tvoří anomálii. Stále dokonalejší stroje s úžasnou schopností udržet
člověka naživu snižují prvek přírody. Boj technologie s ní nám stále připadá
pudově nepřirozený. Tušíme, že uměle prodloužený život je značně nekompatibilní
s vnitřní představou o jeho normálním průběhu. Otázkou však zůstává, zdali
si civilizační choroby nežádají civilizační léčbu. Sáhněme si však skutečně do
svědomí. Kdo se v momentě, kdy selžou veškeré pudy sebezáchovy, odváží
prodlužovat druhému utrpení? Nemohli bychom to nazvat dokonce sobectvím? Co když
existuje okamžik, kdy nám, i v dnešní uspěchané době kultu mládí, náhle
smrt připadne, jako něco pro danou chvíli naprosto přirozeného, ba dokonce
osvobozujícího? Pak by možná bylo dobře uplatnit tu naši vydupanou,
demokratickou svobodu rozhodování.
Myslíte si,
že tím mohu skončit? Ano, v paušalizovaném světě. Pohledů je mnohem víc.
Ať už jsem pro, nebo proti euthanasii (a doufám, že jsme všichni z předešlé
polemiky pochopili na kterou stranu se přikláním), nelze opomenout několik
zásadních faktů. A vězte, že je nemám z pohádky jak šel Nacismus na vandr.
Údajně prý totiž byla „dobrá smrt“ poprvé oficiálně schválena právě říšským
dekretem A. Hitlera roku 1933. Z počátku šlo o skutečně těžké psychické
případy zabíjené injekcemi. Střih. O tři roky později se toto vyvinulo v plynové komory
pro práce neschopné všeho druhu- Židy, Poláky etc. Odvážné hledisko že? Odvážný
svět! Ať už se tedy bojíme toho, zda se lékař po vzoru nacistických mediků nestane hybatelem
lidských životů, nebo, že se euthanasie stane prostředkem k vyrovnání
nepoměru mezi ekonomicky aktivními a neaktivními občany, stále můžeme vidět
světélko ve změti různých druhů tmy. A tímto záchytným bodem myslím například
nizozemskou právní úprava tohoto aktu z roku 1976 s přihlédnutím
k pozdější formulaci roku 1994, která se zdá jako nejracionálnějším
řešením a nelze říct, že by výrazným způsobem nefungovala. Čili stejně nás,
jako tomu ostatně bylo i u potratů, okolnosti netlačí jinam, než přijmout
euthanasii, jako část našich životů. Můžeme tedy jen doufat, že bude právně
zajištěna ta nejvyšší z možných objektivit!